Julian Beťko

„Find your passion and you will find your success“

*1983

Ve 12 letech začínal s basketbalem v Ružomberoku.

17 letech odešel do Pezinka, kde se stal mistrem Slovenska.

19 se rozhodl jít do USA studovat a hrát basketball.

Po absolvování Sharon High School pokračoval na Clemson University, dále Butler University, kde ve 25 letech úspěšně ukončil studium s titulem MBA a během studia aktivně hrál nevyšší universitní soutěž NCAA.

Ve 26 letech ukončil sportovní kariéru kvůli opakovanému zranění kolene.

Po ukončení hráčské kariéry se věnoval trénování na Slovensku a poté na akademii CBA na Kanárských Ostrovech, kde potkává Matěje Zajíčka a v roce 2012 zakládají Get Better Academy.

2013 oficiální otevření GBA.

Juliane, jak by ses představil těm, kteří tě neznají?

Představil bych se jako člověk, který miluje sport, mladé lidi  a jejich rozvoj. Jsem osoba, které dělá radost, když je svědkem nějakého pokroku a vidí, že to, co dělá, má smysl. Rád dělám věci s vášní a vizí a vím, že každý úspěch se musí tvrdě odpracovat, a že každý neúspěch nás posouvá dál. Snažím se být konzistentní a vytrvalý, ať už to bylo ve sportu, kdy jsem přes zdravotní problémy pokračoval v kariéře až do posledního možného momentu nebo když jsem se rozhodnul spojit byznys a sport založením soukromé akademie v Česku. Myslím, že to jsou vlastnosti, které mě prezentují.

Proč jsi šel studovat do USA a jak je tam vnímán sport a studium?

Studovat v Evropě a hrát profesionálně basketbal jde proti sobě. Amerika je jednoznačně číslo jedna ve spojení školy a basketbalu a sportu obecně, takže americká cesta byla pro mě tou pravou. Od mala jsem byl rodiči vedený k tomu, že vzdělání je prvořadé. To oni mi kladli na srdce, abych se věnoval studiu.

Jaký máš pocit ze vzdělávacího systému v USA a jeho propojení se sportem?

V USA je to propojené tak, že musíte mít určité výsledky ve škole, dobré známky, abyste se kvalifikovali do soutěží. Vrcholoví sportovci vědí, že 80 – 90% času budou trávit ve škole nebo se sportem, když hráčům nejde škola, tak jim pomáhají pracovníci ze sportovního zázemí. Odměnou za studijní píli těm hráčům je fakt, že je systém podrží, když se jim nedaří ve sportovní rovině.

Ty jsi sám v úvodu řekl, že tady v Evropě jdou tyto dvě aktivity proti sobě. A u nás to tak doopravdy je. Je to jedno z témat, kterému se věnujeme a je to problém, který se objevuje jak na klubové úrovni, tak i na reprezentační. Na druhé straně je to problém i na univerzitách a vysokých školách, které nepodporují sport při studiu a pokud ano, tak je kvalita vzdělání relativně nízká. Proč si myslíš, že to tak je?

Mně se to špatně porovnává, já jsem prošel jenom tu jednu cestu, která funguje. Já jen vidím, že ty dva systémy se navzájem nepodporují. Basketbalový trenér tvrdí, že basket je všechno, na vysokých školách tvrdí, že studium je všechno. To obecně patří k československé povaze. Nevím, jestli je to tak všude v Evropě, že každý si hraje na tom svém písečku a myslí si, že ten jeho píseček je nejdůležitější na světe, dle mých zkušeností ale tohle není ta správná cesta. Obě prostředí mohou spolupracovat, navzájem se doplnit a obohatit. Protože nejde jenom o znalosti a dovednosti, jde o přístup a hodnoty, jak pracovat v týmu, jak být trpělivý, jak řešit problémy a neúspěchy, a to je všude stejné. A v Americe to tak mají nastavené.

Jak by k takovému systému měli přistupovat sportovci, pokud ho nemohou změnit?

Všichni sportovci dělají věci naplno, a tak by to mělo být. Měli by si ale uvědomit, že sport se dá ztratit během deseti vteřin. Člověk se zraní a najedou nemá nic. A měli by si tak být vědomi toho, že ta sportovní kariéra trvá 10 let a život dalších 50. Jedna velká rezerva je, že si mladí sportovci neuvědomují, že sport se dá dělat i s protahováním a rehabilitacemi nanejvýš 8 hodin denně. A co ten zbytek, ptám se jich. I úspěšný sportovec by měl nějaký čas investovat do svého osobního rozvoje. Přijde totiž čas, kdy budou muset sport opustit a najednou zjistí, že jsou pozadu.

Jak jsou vnímáni uchazeči o pracovní pozice se sportovní minulostí v USA? Tady je to totiž stále vnímané jako handicap…

V Americe je to vždycky plus. Vždycky. A myslím, že se to začíná dostávat i k nám, tedy alespoň v byznyse. Podle mě jsou byznys a sport dvě nejbližší odvětví, pokud jde o tyto okruhy – psychologie, komunikace s lidmi a sebedisciplina. V zámoří je to vždycky přidaná hodnota. Tam je sport obrovská součást kultury a sportovec má vždycky dveře otevřené.

Dá se generalizovat?

Pokud má někdo talent, tak se mu daří všude líp. Většinou ale ani to nestačí, úroveň sportu je tak vysoká, že i sebenadějnější hráč přestane stačit, pokud není dostatečně pilný, nejde si za svým a není vytrvalý. To jsou ty klíčové vlastnosti, které já vyhledávám. Takoví adepti jsou zajímaví. Mají potenciál uspět v jakékoliv kariéře, nejen ve sportu.

Jaký je, Juliane, tvůj největší sportovní zážitek?

Mám asi dva takové silné pocity, s Butler University, když jsme hráli v Madison Square Garden jeden předsezonní turnaj, který jsme vyhráli. Mně se tam docela dařilo a dostal jsem se do allstar týmu. To je vždycky skvělý pocit, když se spojí týmový úspěch s tím individuálním. Druhý pocit mám, když jsme se dostali s univerzitou do závěrečného turnaje NCAA. Skončili jsme tehdy v TOP 16 a jako kulisa tam bylo 30 tisíc lidí. To byl neskutečný zážitek, když se promění ta dřina celého týmu.

Naproti tomu první moment, kdy sis začal uvědomovat, že se dál nebudeš moct sportu věnovat?

To jsem si měl uvědomit o hodně dřív, než jak to bylo. Nechtěl jsem si připustit realitu. Po prvních dvou operacích, kdy jsem šel za nejlepším odborníkem v Idianapolis a čekal jsem, až mi řekne, kdy budu fit, a za jak dlouho budu moct zase hrát. Řekl mi, že už možná nikdy hrát nebudu. Pamatuju si, jak jsem tam seděl a zlomilo mi to srdce. Rozhodl jsem se podstoupit 3 náročné operace a snažil jsem se do toho vrátit, ale už jsem přemýšlel nad tím co budu dělat, když to nevyjde. Basket nebo byznys? A basketbal to nakonec vyhrál na plné čáře.

Když se bavíme o integraci sportovců, co je podle tebe důležité pro ty sportovce po lidské stránce?

První věc je říct si, proč jsem ten sport dělal? Proč mě to bavilo? Kvůli čemu budu schopný vstávat v 6 ráno a budu se na každý den těšit? Druhá věc je, že ten přechod je pro sportovce vždycky těžký, protože je to všechno, co dělali.  Bylo to všechno čemu rozuměli a najednou z ničeho nic to tady není. Důležité pro ně je, aby se netrápili s tím, co nemůžou kontrolovat a dali tu energii do něčeho, co kontrolovat můžou. Mohl jsem sedět doma a litovat se proč jsem se zranil, že nemám podepsanou smlouvu, proč jsem nevydělal dostatek peněz atd.,  ale místo toho jsem přemýšlel na tím, co mohu kontrolovat, co mě baví a mohlo by mě v práci naplňovat.

Když se ještě budeme bavit o té integraci, nebo přechodu. Jak ty vnímáš aktivitu klubu, svazu, hráčského agenta? Institucí, které s tebou spolupracovali a starali se o tebe během hráčské kariéry. Jak se podíleli, když už jsi jim nebyl jako sportovec platný?

Na úvod dobré říct, že já jsem neměl tu hráčskou kariéru nijak velkou, ale co se týče agentů, tam je to různorodé. Někteří na tobě chtějí jenom vydělat, někteří se o tebe zajímají i po lidské stránce. Je důležité si říct, že když skončí kariéra, tak tvoje přidaná hodnota pro agenta je nula. To je asi největší problém té integrace. Nečekej, že tě někdo přijde zachránit. Ono to k tomu svádí. Když jsi hráč, tak všichni okolo tebe běhají, aby ti sloužili. Máš asistenta, fyzioterapeuta, trenéra, psychologa… Je důležité změnit mindset. Najednou se musíš o všechno postarat sám. Svaz má dost problémů sám, aby fungoval.

A v tvém případě?

S agentem jsem takové vztahy neměl.

Já to doplním, my totiž chceme navázat partnerství se svazy, kluby, agenty – s entitami, které jsou sportovcům nejblíž, aby mohli nabídnout pomocnou ruku skupině sportovcům, které se toto téma týká, skrz vytvořené partnerství. A například atletický svaz na naší nabídku reagoval tím, že atleti jsou dostatečně inteligentní na to, aby si uvědomili, že se nemůžou věnovat sportu celý život a že o takové partnerství nestojí. Tak kdo podle tebe by měl nabízet pomocnou ruku sportovcům?

Já s tebou souhlasím, že je to špatně. Na druhou stranu, co z toho ten svaz má, že jim pomůže. Jemu to nic nepřinese. Je to ale krátkozraké a já s tím nesouhlasím. Pomohlo by zaměřit se na sportovce, kteří jsou před kariérou. Připravit je na období během a po kariéře.

Co bys doporučil aktivním sportovcům, aby vybalancovali sportovní kariéru a osobní rozvoj, na který mohou po sportovní kariéře navázat?

Jasně, důležitá věc. Vrcholový sportovec je často pod tlakem a každý se s tím tlakem vyrovnává jinak. Přidávají se věci okolo, rodinné problémy, nemoci, zranění – to mají všichni, ale nedá říct, běž dělat tohle a bude to platit globálně. Každý ten tlak zpracovává jinak, někdo si čte, někdo hraje videohry,  ale už při sportu by měl být nějaký čas věnovaný osobnostnímu rozvoji. Tady bych znovu navázal odpovědí: Přemýšlej, co tě baví mimo sport a zajímej se o to. Nejde k tomu přistupovat: „Já jsem sportovec a mám všechno na háku “ protože ty věci se nezmění ze dne na den. Musí tam být dlouhodobost, nějaký plán.